Náš největší úspěch není v tom, že nepadneme, ale v tom, že vždy vstaneme, kdykoli padneme.

pátek 6. prosince 2013

Cesta k pohybu aneb od líného dítěte ke sportovkyni

Jak z nadpisu vypovídá, ráda bych se s vámi  podělila o to, jak jsem se vlastně ke sportu dostala. Když začnu od útlého dětství, nikdy jsem nebyla typ člověka, kterého by doma rodiče vedli ke sportu a ani já sama jsem se o něj nijak zvlášť nezajímala. Dokonce jsem na základní škole měla i dvojku z tělocviku :D, už si nepamatuju proč, myslím si, že zase takové kopyto jsem nebyla. Když vynechám jediné "čuchnutí" ke sportu na základní škole v podobě hraní basketu (vydrželo mi to do prvního utkání s týmem z jiného města ehm :)), tak jsem byla sportem nepolíbená až do nějakých 19 let. Tělocviky jsem vždy nějak přetrpěla a věnovala se spíše jiným koníčkům. Nepomohl ani přechod na střední školu, kde mi byl pohyb zprotiven hlavně tím, že se hrála celé 4 roky přehazka, kterou dodnes nemám ráda. Výjimku tvořila možnost jít do školní posilovny, kde jsme stejně s kamarádkami max. sedly na rotoped a celou hodinu prokecaly. Až s přechodem na vysokou školu se ve mne cosi zlomilo a začala jsem pořádně objevovat taje cvičení, nejdřív polehoučku až to teď v posledních dvou třech letech vygradovalo tak, že bez pohybu nemůžu být, stal se mou drogou, součástí, už si bez něj nedovedu představit život. Není nic lepšího než když si dá člověk pořádně do těla a po intenzivním cvičení sundá totálně propocené triko, červený je jak rajče a ty endorfiny opravdu stojí za to. Hned má člověk lepší náladu, pocit ze sebe. Zejména se mi také líbí, že když má člověk špatnou náladu, něco ho trápí, tak mu sport dokáže pomoci (aspoň mne teda ano), vybije to ze sebe, na chvíli zapomene na veškeré problémy a užívá si to. Jsem člověk, který nikdy pořádně u ničeho dlouho nevydržel, vždy se pro něco nadchnu (hlavně teda v dětství tomu tak bylo) a jak to rychle přijde, tak to i odejde. Jsem ráda, že v tomto případě je tomu jinak. Troufám si říci, že ačkoliv to nebyla láska na první, ani druhý, třetí či čtvrtý pohled, tak že mi i tak vydrží až do smrti :) (nebo aspoň hoooooodně dlouho :D)
Co vy a sport? Jaká cesta byla ta vaše?:)

5 komentářů:

  1. Řekla bych, že jsme na tom hodně podobně, snad jen s rozdílem, že já jsem kvůli několika nemocem a zraněním oficiálně z tělocviku omluvena, takže ve třídě jsem za nesportovce :)))

    OdpovědětVymazat
  2. Je nás hodně... možná si myslíme, že se teď fitness a zdravý životní styl rozmáhají, což je taky pravda, ale né v takové míře, v jaké to vidíme my - my co takové lidi kolem vyhledáváme, čteme blogy, jsme ve fitness skupinách ... pořád je to ale celkově málo :)

    OdpovědětVymazat
  3. tak to já sem asi přesně opačný případ, od mala jsme ve volných dnech nedělali nic jiného než sportovní aktivity, mamka hrála závodně basket, taťka dělal atletiku, takže mi sport vždy přišel úplně normální součást života, o to více obdivuji lidi, jako si ty, kteří ke sportu nebyli vedeni a přesto se to v nich zlomilo a začali sport dělat a je pravděpodobné, že k tomu povedou i své děti...za to palec nahoru;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, tak to musí být super, pocházet z tak sportovní rodiny :) Přesně tak, určitě bych k tomu jednou chtěla vést i své děti, udělat jim takový základ do budoucího života.

      Vymazat
  4. Přesně tak, je to škoda, na druhou stranu můžeme být rádi alespoň za ten blogový svět :))

    OdpovědětVymazat

Děkuji za jakýkoliv komentář :), reaguji na ně zde na blogu.